Jonathan Strange & pán Norrell
Autorka: | Susanna Clarke |
Originálny názov: | Jonnathan Strange & Mr Norrell |
Krajina: | Velká británia |
Rok vydania: | 2004 |
Rok prekladu: | 2008 |
Vydavatelstvo: | Alman |
Počet strán: | 880 |
Cena kusu: | 14 eur |
Jednoho dne na sklonku prosince, kdy bouřkové mraky na obloze nad Londýnem vytvářely alpskou krajinu, kdy vítr vyváděl na nebesích takové psí kusy, že se město co chvíli nořilo do šera a hned nato jej zase ozářily sluneční paprsky, kdy déšť bubnoval na okenní tabulky, pan Norrell pohodlně seděl v knihovně u krbu s vesele praskajícími plameny. Před sebou měl na čajovém stolku spoustu laskomin a v ruce držel Pojednání o řeči ptáků od Thomase Lanchestera. Zrovna marně hledal oblíbenou pasáž, když ho k smrti vyděsil hlas. Velice zvučně a opovržlivě zaznělo: "Mágu! Myslíte si, že nad vašimi činy všichni žasnou!"
Pan Norrell ohromeně vzhlédl a zjistil, že v pokoji je s ním ještě někdo jiný, člověk, kterého v životě neviděl, vyzáblý, ošuntělý, zpustlý muž s jestřábí tváří. Jeho pleť se barvou podobala tři dny starému mléku; vlasy měly barvu londýnské oblohy zhoustlé kouřem a popelem a šaty barvou připomínaly Temži u špinavého Wappingu. Nic na něm - obličej, vlasy ani šaty - nebylo nijak zvlášť čisté, ve všech ostatních směrech však odpovídal všeobecné představě o tom, jak by měl mág vypadat (pan Norrell tak tedy rozhodně nevypadal). Stál vzpřímeně a oči mu panovačně plály.
"Ach, ano!" pokračovalo to individuum a probodávalo pana Norrella pohledem. "Myslíte si o sobě, kdovíjak nejste dobrý! Nuže, vězte, jak se věci mají, mágu! Váš příchod byl předpovězen již dávno. Čekal jsem vás celých posledních dvacet let! Kde jste se skrýval?"
Pan Norrell užasle bez hlesu seděl a s otevřenými ústy se díval na toho člověka, který ho tu obviňoval. Jako kdyby mu ten člověk zanořil ruku do nitra, vyrval z něj tajnou myšlenku a vytáhl ji na světlo. Záhy po příjezdu do hlavního města si pan Norrell uvědomil, že skutečně byl už dávno připraven; už před lety mohl pomáhat Anglii svými kouzly; Francouzi již mohli být poraženi a anglická magie vyzdvižená na piedestal, na nějž podle pana Norrella po právu patřila. Mučil se pomyšlením, že svou liknavostí anglickou magii zradil. A teď jako by se před ním jeho svědomí zhmotnilo a zahrnulo ho výčitkami. To ho při jednání se záhadným neznámým poněkud znevýhodňovalo. Vykoktal dotaz, s kýmže má tu čest.
"Jsem Vinculus, mág z Threadneedle Street!"
"Ach!" vydechl pan Norrell, jemuž se ulevilo, že nejde o žádné nadpřirozené zjevení. "A sem jste nejspíš přišel žebrat, ne? Tak to můžete jít zas o dům dál! Nepovažuji vás za bratra mága a nic vám nedám! Ani peníze, ani sliby pomoci, ani doporučení jiným lidem. Vlastně vám mohu říci, že hodlám..."
"Zase se mýlíte, mágu! Nechci nic pro sebe. Přišel jsem vám vylíčit váš osud, k čemuž jsem se zrodil."
"Osud? Takže jde o věštby, co?" zvolal pan Norrell opovržlivě. Zvedl se ze židle a prudce trhl za táhlo zvonku, jenže žádný sloužící nepřišel. "Tak tedy, s šarlatány, co předstírají věštění, si nemám co říci. Lucasi! Ze všech úskoků, které lumpové jako vy zkoušejí na poctivé lidi, jsou věštby bezpochyby jedny z nejničemnějších. Magie nevidí do budoucnosti a mágové, kteří tvrdí opak, jsou lháři. Lucasi!"
Vinculus se obrátil. "Slyšel jsem, že máte všechny knihy, které kdy byly o magii sepsány. A proslýchá se o vás, že dokonce máte i ty, které padly za oběť požáru Alexandrijské knihovny - a nejspíš je všechny znáte zpaměti!"
"Knihy a pojednání jsou základem vědecké práce a zdrojem spolehlivých vědomostí," prohlásil pan Norrell škrobeně. "Je nutné dát magii stejný základ jako všem ostatním disciplínám."
Vinculus se zničehonic naklonil k panu Norrellovi; z očí mu sálalo obrovské, trýznivé soustředění. Aniž by to měl úplně v úmyslu, pan Norrell zmlkl a předklonil se, aby mu neuniklo nic z toho, s čím se mu Vinculus hodlal svěřit.
"Vztáhl jsem ruku," zašeptal Vinculus, "anglické řeky se obrátily a začaly téci opačným směrem."
"Prosím?"
"Vztáhl jsem ruku," pronesl Vinculus trochu hlasitěji, "mým nepřátelům ztuhla krev v žilách..." Narovnal se, rozpřáhl ruce a zavřel oči, jako by se dostal do jakéhosi náboženského vytržení. Pokračoval jasným, silným, procítěným hlasem:
"Vztáhl jsem ruku; myšlenky i paměť vylétly z hlav mých nepřátel jako hejno špačků;
Moji nepřátelé se zhroutili jako prázdné pytle.
Přišel jsem k nim z mlh a deště;
Přišel jsem k nim ve snách o půlnoci;
Přišel jsem k nim v hejnu havranů, kteří zrána zaplnili severní oblohu;
Když si mysleli, že jsou přede mnou v bezpečí, přišel jsem k nim v křiku, kterým se rozezněl ztichlý zimní les..."
"Ano, ano!" skočil mu do řeči pan Norrell. "Vážně si myslíte, že tyhle nesmysly jsou pro mě něco nového? Každý šílenec na každém rohu ulice vykřikuje stejné otřepané žvásty a každý pobuda za žlutou oponou má za to, že bude vypadat kdovíjak tajemně, když bude drmolit něco podobného. Najdete to v každé třetí knížce o magii, která za posledních dvě stě let vyšla!
,Přišel jsem k nim v hejnu havranů! To by mě zajímalo, co to má znamenat? Kdo přišel ke komu v hejnu havranů? Lucasi!"
Vinculus ho nevzal na vědomí. Silným hlasem přehlušil slabý, pisklavý hlásek Norrellův.
"Z deště vyvstaly dveře a já jimi prošel;
Z kamení povstal trůn a já se naň posadil;
Tři království mi byla dána navěky;
Anglie mi byla dána navěky.
Bezejmenný otrok nosil stříbrnou korunu;
Bezejmenný otrok kraloval v podivné zemi..."
"Tři království!" zvolal pan Norrell. "Ha! Teď už chápu, na co si tyhle nesmysly hrají! Proroctví Krále Havrana! Je mi líto, ale pokud mě chcete ohromit zkazkami o tomto pánovi, tak vás zklamu. Ach, ano, jste úplně na omylu! Žádného mága si neošklivím více!"
"Zbraně, kteréž proti mně mí nepřátelé pozvedli, se v Pekle uctívají jako relikvie;
Plány, jež proti mně protivníci ukuli, se uchovávají jako posvátné texty;
Krev, již jsem prolil na poli válečném, seškrábali pekelní sakristáni z poskvrněné země a nalili ji do nádoby ze stříbra a slonoviny.
Dal jsem Anglii magii, cenný to odkaz,
Leč Angličané mým darem zhrdli.
Déšť bude psát na oblohu magii, ale oni si ji nebudou s to přečíst;
Magie bude plát na úbočích kamenných vrchů, ale jejich mysli ji nebudou s to obsáhnout;
V zimě budou holé stromy černým písmem, ale oni mu neporozumí..."
"Všichni Angličané mají dědičné právo, aby jim sloužili schopní a vzdělaní mágové," vpadl mu do řeči pan Norrell. "Co jim nabízíte místo toho? Mystické blouznění o kamenech, dešti a stromech! Připomíná mi to Godblesse, který nám kázal, že se máme učit magii od divoké zvěře v lese. Proč ne od prasat v chlívku? Nebo od toulavých psů, no řekněte! Takovouto magii by dnes v Anglii viděli civilizovaní lidé jen neradi!" Vrhl na Vincula zuřivý pohled a přitom si něčeho povšiml.
Vinculus zjevně nevěnoval svému oblečení velkou péči. Umolousaný nákrčník měl kolem krku uvázaný velmi ledabyle, a tak mezi ním a košilí prosvítal proužek špinavé kůže. Na něm byla vidět zvláštní zakřivená jasně modrá skvrna, nikoli nepodobná škrtu pera vedenému vzhůru. Dost dobře to mohla být jizva - třebas památka na nějakou pouliční rvačku -, ale ze všeho nejvíc připomínala barbarské malování na kůži, kterému holdují domorodci na ostrovech v jižní části Tichého oceánu. Vinculus, který jinak s klidem snášel spílání v cizím domě, se za to znaménko kdovíproč styděl, a když postřehl, že na něj pan Norrell upírá pohled, zakryl si krk rukou a zatáhl za látku nákrčníku, aby ho skryl.
"V Anglii se objeví dva mágové..."
Ze rtů pana Norrella splynul výkřik, který však skončil jako nešťastný tichý povzdech.
"První se mne bude obávat; druhý bude toužit spočinout na mně pohledem;
Prvnímu budou vládnout zloději a vrazi; druhý bude osnovat svou vlastní zkázu;
První pohřbí své srdce v temném hvozdu pod sněhem, a přece bude dál cítit, jak se mu svírá bolestí;
Druhý uzří v rukou svého nepřítele to, co je mu nejdražší..."
"Vida! Teď již vím, že jste sem přišel jen proto, abyste mi ublížil! Falešný mágu, vy žárlíte na můj úspěch! Nemůžete zničit mou magii, a tak jste si usmyslil očernit mé jméno a připravit mne o klid..."
"První prožije svůj život v osamění; bude svým vlastním žalářníkem;
Druhý se vydá po liduprázdných cestách, s bouřkovým mračnem nad hlavou, a hledat bude černou věž na vysokém úbočí..."
V tom okamžiku se rozlétly dveře a dovnitř vběhli dva muži.
"Lucasi! Davey!" ječel pan Norrell hystericky. "Kde jste byli?"
Lucas mu začal vysvětlovat cosi o táhlu zvonku.
"Cože? Chopte se ho! Rychle!"
Norrellův kočí Davey byl stejně dobře rostlý jako ostatní příslušníci jeho profese a zocelený každodenním zápasem se čtveřicí plnokrevných kočárových koní na vrcholu životních sil. Popadl Vincula kolem pasu a za krk. Vinculus se ze sevření rázně snažil vymanit, přitom však neopomněl kárat pana Norrella:
"Sedím na černém trůnu ve stínech, avšak oni mne neuvidí.
Z deště mi vyvstanou dveře a já jimi projdu;
Z kamení mi vyvstane trůn a já se naň posadím..."
Davey a Vinculus vrazili do malého stolku a skáceli sloupec knížek, který byl na něm naskládaný.
"Ááá! Opatrně!" vykřikl pan Norrell. "Proboha, dávejte pozor! Vždyť převrhne kalamář! Zničí mi knihy!"
Lucas se vrhl Daveymu na pomoc a společnými silami se pak jali poutat Vinculovy ruce, jimiž kolem sebe divoce máchal jako větrný mlýn. Pan Norrell zatím pobíhal po knihovně rychlostí, jakou u něj ti dva řadu let nezažili, sbíral knihy a ukládal je tak, aby se dostaly mimo nebezpečí.
"Bezejmenný otrok bude nosit stříbrnou korunu," zasípal Vinculus, neboť Daveyho ruka, která mu tiskla krk stále pevněji, výrazně omezila působivost jeho proslovu. Vinculus se naposledy vzchopil, povedlo se mu vymanit horní část těla z Daveyho úchopu a zařval: "Bezejmenný otrok bude králem v podivné zemi..." Pak ho Lucas s Daveym napůl vyvlekli, napůl vynesli z místnosti.
Tak. Konečne dnes. Dnes som to konečne dočítal.
Dnes (recenzia bola písaná v Máji 2008, tak to „dnes“ berte s patričnou rezervou) okolo štvrtej hodiny rannej som uzavrel príbeh troch mágov. Bolo to v októbri, keď som len-tak pozeral recenzie na fantastiku. Takmer u každej recenzent napíše, že je dobrá, alebo rovno skvelá a ak by som si mal knihy vyberať podľa odporúčaní tých anonymných chlapíkov a diev, mal by som desať krát viac kníh, ako mám teraz (teraz ich mám vyše sto) a peňaženku by som musel mať desať krát prázdnejšiu (a ona je prázdna viac než dosť).
Na tejto knihe ma teda nezaujali všetky tie superlatívy (...medzinárodný bestseller! Kniha bola preložená do viac než dvadsiatich jazykov! Práva boli predané do viac než tridsiatich zemí! Získala niekoľko prestížnych ocenení! Filmovú licenciu už zakúpila spoločnosť New Line Cinema...), ale informácia, že kniha vychádza na celom svete v dvoch prevedeniach: biela s čiernym nápisom a čierna s bielym nápisom. Biela a čierna mágia.
Tento fakt ma dostal. Hneď som bežal pre čiernu.
Že o čom je tá kniha? Dej je zasadený do Anglicka 19. storočia, konkrétne medzi rokmi 1806-1817. Ak máte všeobecný rozhľad už ste si všimli, že ide o obdobie, v ktorom žil a robil nemalé problémy Napoleon. Ide však o alternatívny pohľad do dejín Anglicka a zvyšku Európy, začínajúci sa v Yorkshire.
Otom, že mágia anglická existovala nikto nepochybuje. Je zjavné, že mágia už nejestvuje a preto vládne všeobecný názor, že sa niekde „vytratila“. Gentlemani skúmajú mágiu, teoretizujú o nej, učia sa jej dejiny, polemizujú o problematike mágie, avšak žiaden zo súčasných mágov nedokáže urobiť jediné kúzlo.
A takmer nikomu to nie je čudné! Predstava mága, ktorý by vedel čarovať je rovnako smiešna, ako predstava botanika, ktorý tvorí nové kvety.
No týmto názorom otrasie jeden nudný chlapík utiahnutý na svojom panstve, ktorý pri jednej návšteve len tak mimochodom vyhlási, že praktickú mágiu ovláda. Ľsťou rozpustí klub mágov a sám cestuje priamo do Londýna, aby vláde ponúkol svoje služby.
Pán Norrell zaskočí celé Anglicko a nikto si nevie celkom dobre predstaviť, aký prínos by mágia mohla mať. Spočiatku sa zdá že žiaden, ale keď zomrie Lady Polová, pán Norrell ju vráti späť do života. A tu sa pomaly rozbieha celkom slušná lavína udalostí: proroctvo o dvoch mágoch, ktorí obnovia Anglickú mágiu, na scénu vstupujú nové (a celkom sympatické postavy), nové skutočnosti a historické udalosti.
Lenže za Norrellovým úspechom stojí z veľkej časti aj jeho tajomný sluha Childremass. J. Strange, ten druhý mág, nenechá na seba dlho čakať a začne pomáhať vojvodovi Wellingtonovi, ktorý poráža Napoleona v Španielsku a neskôr definitívne pri Waterloo. Dôležitou postavou je aj černošský otrok korunovaný za kráľa, alebo strážca poslednej knihy písanej písmom havranieho kráľa – Vininculus. Svoj podiel na dianí majú aj ženy (veď knihu písala autorka), ale najviac sa mi zapáčila záhadná postava havranieho kráľa, najmocnejšieho mága Anglicka, ktorý nezomrel, ale z neznámych dôvodov zmizol.
Žije? A ak áno, kde? A čo tam robí? Zabudol na Anglicko, alebo je prítomný viac, než si všetci myslia? (Tieto otázky nebudú jednoznačne zodpovedané, čo znamená, že sa môžeme tešiť na pokračovanie.)
Dialógy sú skutočne napísané duchom doby, v akej sa kniha odohráva a sú pojaté celkom vtipne. Skvelých nápadov je tam slušné množstvo a sú nápadito využívané: knihovražda, féria, peklo, Cézarov vzostup, tajomný havraní kráľ, bojachtivý Napoleon, suchopárny Norrell a voľnomyšlienkársky Strange. Mágia je svojská a intuitívna, aj keď existuje nepreberné množstvo pravidiel a popísaných kúzel. Priznávam, niektoré kúzla a ich využitie ma doslova nadchli. Na jednej strane féria (iný svet), desivá a pochmúrna ako samotné Anglicko, na druhej strane jemná etiketa a posedenia anglických gentlemanov pri šálke čaju. Záver knihy je nečakaný a úplný záver dvojnásobne, čo moju mienku o tomto diele veľmi zvýšilo.
Neil Gaiman povedal: „Jonathan Strange & Mr Norrell is unquestionably the finest English novel of the fantastic written in the last seventy years.“ V istom zmysle slova s ním súhlasím. Je to poriadne odlišné pojatie fantastiky, nový vietor, nová krv.
Veľmi sa mi páčili rozsiahle poznámky pod čiarov občas rozprávajúce príbehy zaujímavejšie než kniha sama. Niektoré poznámky sú dokonca z kníh a novín tej doby.
Táto po mnohých stránkach výborná kniha má však dva závažné (!) problémy. Oba v spracovaní. Prvý je v rozprávačovi – autorka má „talent“ popísať aj tú najväčšiu akciu s takým nepochopiteľným odstupom, že aj keď ide neraz jednému z hrdinov o život, tlak mi to nezvýšilo ani omylom. Zvýši vám tlak, keď sa v učebnici dejepisu dočítate : „Pri boji o Barcelonu bol ťažko ranený a takmer prišiel o ruku.“? Asi takým štýlom je písaná táto kniha, ako kniha dejepisu, čo je podľa mňa slušné mínus, lebo ak vám pramálo záleží na osudoch postáv, nie je mnoho dôvodov prečo sa ich dozvedieť. (V bitke pri Waterloo lietajú guľky, všade padajú delové gule, jazda rozsieva smrť, vzplanie dom a hlavný hrdina sa celý čas povážlivo potáca na hrane medzi životom a smrťou, avšak celá bitka je napísaná tak nezáživne, až hriech!)
Druhou chybou je všadeprítomná vata, ktorá nafúkla knihu na asi 880 strán. Ak by boli pasáže, kde sa nič nedeje (a že ich je požehnane – rôzne raňajky, posedenia pri kozube a tak ďalej) vyškrtané, kniha by mohla mať 300 strán. Ak sa v jednej knihe spoja obe chyby, je to vážne a práve toto pripisujem jej obmedzenému úspechu.
I u mňa. Čítal som ju celých 250 dní!!! Ak existuje subžáner „hard fantasy“, táto kniha tam určite patrí.
Nudná a nápaditá zároveň – ani sa mi nesnívalo, že niečo také sa vôbec o knihe dá povedať, ale pokračovanie si určite kúpim. (Susanna Clarková túto knihu písala 10 rokov, pokračovania sa teda tak skoro nedočkáme. Nikto nepovedal, že pokračovanie bude, ale vzhľadom na nie celkom konečný koniec ho autorka určite plánuje.)
Svetlá stránka: - Duch historického Anglicka - Dokonalé dialógy - Originalita i vtip - Havraní kráľ |
Temná stránka: - Veľa vaty - Značná nezáživnosť - A nič iné mi nenapadá... - Zlý Napoleon! |
||||||
Čitateľnosť: |
25% | Originalita: | 75% | Dej: | 70% | Čaro: | 90% |